Report z Electronic Beats od Romana

"ZAČÁTEK YONDERBOI V POHODĚ STIHENTE..., NEBOJTE...!"

Člověk by si řekl, že nástupem počítačů takřka do každé rodiny se uleví přírodě a stromy si tak prodlouží svůj život o nějaký ten rok. To jsem se šeredně mýlil. Proč si věci zjednodušovat stroji, když jde lidem stále otravovat životy zbytečným papírováním. Spíš mě udivilo, že podobný obrázek uvidím na „technicky vyspělé“ akci pod záštitou T-Mobile. Hledat jména hostů, výherců a novinářů z těžkého fasciklu papírů nebylo příjemné pro nikoho. Stále se zvětšující masa lidí v úzkém prostoru se stále tlačila směrem dopředu a nevinné hostesky poctivě každému vysvětlovaly, že se všechno dá brzy do pohybu. A proč ne hned? No prostě ten správný papír, ačkoliv jich v ruce držely desítky, zatím na místě nebyl. Vyjet dřív a myslet si, že se rozehřejete při prvním setu Josefa Sedloně a pak už si v klidu vychutnáte koncert Yonderboi, bylo v tento večer více než bláhové. Téměř celá hodinka před vchodem do Veletržního Paláce tak nabídla pouze úsměvy hostesek, za které jsem jim to čekání odpustil, pár nevrlých poznámek securiťáků a několik posledních kapek ze zamračené oblohy. Ještě že jsem nepřijel už na půl osmou.

Kdo měl štěstí na Yonderboi třeba před šesti, resp. pěti lety v Praze, možná mu to tak nevadilo. Moje premiéra bohužel dopadla tak, že jsem přímo v centru dění Národní Galerie vyslechl poslední čtyři songy. Dvě kytary, bicí, nezbytné mašinky a dvakrát zpěv. Sestava pro řádný hudební zážitek, který se skutečně konal, naneštěstí jsem z něho příliš neměl. Moje hodnocení je tedy asi zkreslené a jediné co vám mohu říct, že těch pár minut s nimi na mě působilo velmi uvolněně a pohodově.

Josef Sedloň měl po celou první půlku večera velkou úlohu držet lidi ve varu. Vždy, než se přestavělo pódium pro vystoupení další zahraniční kapely to byl právě on, kdo roztáčel svá CD s klubovou muzikou. Nestál přímo na pódiu, které leželo vepředu Národní Galerie. DJský pult byl umístěn na boku. Skvělé řešení. Zpočátku jsem měl trochu problém si zvyknout, protože na DJe se rád dívám čelem, ovšem reprobedny byly vpředu, tudíž ke mně bokem a zvuk nebyl takový. Najít ale tu správnou pozici, aby celkový audiovizuální dojem byl perfektní, těžké nebylo a tak před dalším koncertem pálil Josef do publika jeden provařený hit za druhým. A všechny pěkně od breakbeatové podlahy. Třeba Underworld a jejich „2 Months Off“ anebo hit od Beastie Boys „Fight For Your Right“. Všechno samozřejmě v patřičně nalomených aranžích.

NA N.O.H.U. POTŘEBUJETE DVĚ NOHY

Noise Of Human Art po kratičkém zpoždění, které stejně vyplnil Josef Sedloň, takže to vůbec nevadilo, převedli první pořádně odvázanou show. Mnohým z vás není tenhle česko-britsko-americký projekt neznámý, ale pro ty, kteří je do včerejší chvíle neznali, to musel být docela šok. Tahle muzika že má své kořeny v Česku? Jedna věc byla jistá. Ne jejich rychlé a energické skladby jste potřebovali plně ovládat a koordinovat své pohyby, protože stíhat to do rytmu byl občas vážně problém. Ve složení basa/kytara, bicí, mašinky, saxofon, zpěv a rap, tedy ve složení šesti lidí, předvedla N.O.H.A. vytříbený výkon, který vyšperkovala v závěru strhující hitovkou „Balkan Hot Step“. Mimo známých věcí zazněly i tracky, které teprve vyjdou na dalším, v pořadí již čtvrtém albu a co možná překvapí, budou mimo jiné ve Španělštině. Je mnoho podobných kapel, ale žádná není z určité části Česká a žádná zároveň nekombinuje rychlé zlámané tracky s mým milovaným saxíkem. Takže respekt.

Po další hudební vložce v podání Josefa Sedloně (tentokrát díky zpoždění a snažení se to dohnat pouze v deseti minutovém setu), přišel na řadu další projekt, ale už žádný koncert. Za pult si stoupl Stuart McMillan a Orde Meikle (v Česku také ne poprvé) a odehráli svůj hodinový set. Po Noise Of Human Art to byla docela radiální změna hudebního stylu, ovšem na tak kvalitním zvuku, který dokonale jejich hudbu uvedl, jste se rychle přeorientovali. Během hodinky převedli jejich vizi progressive houseu a techna. Obojího se lidem dostávalo v patřičné deepové režii a nejlépe jejich styl vystihuje jejich nedávná kompilace „Ekspozicia 04: Stardome“. Chvílemi poměrně monotónní hudba na poslech byla plná nejrůznějších zajímavých zvuků, které by na špatném soundsystému naprosto zapadly. Slam měli štěstí na techniku a tak si lidé jejich, podle mě docela náročný set, vychutnali. I když škoda, že jako ostatní nezahráli také live. Materiálu za jejich patnáctiletou kariéru mají na rozdávání.

KDO ŽE? CRAIG? ALE MY CHCEME THE PRODIGY

Stejné jako na letošním Cosmic Tripu. Carl Craig nepochopen. A vždy to nebyla ani tak chyba v lidech, jako spíš v pořadatelích. Na Cosmicu hrál v hlavním čase na techno pódiu, kde se lidé připravovali na docela jinačí nářez, než jeho pojetí techna. Na Electronic Beats dostal pro změnu úlohu nažhavit lidi na The Prodigy. Ty už sami o sobě byli nažhavení dost. Vždyť jméno svých idolů skandovali ještě před koncem setu Slam. Tady nebylo pochyb o tom, že další půl hodina spolu s Carlem Craigem je bude poměrně nudit. A taky že jo. Na jeho muziku se postávalo, koukalo na hlavní pódium, kde byly problémy s neposlušnými rekvizitami a odpočítávaly se minuty, než konečně velká ručička dojde na šestku. Tedy až bude zatraceně půl jedné! Stalo se. Ještě chvíli napínání a pak už přišly na řadu první masivní basy z koncertu The Prodigy.

Nevěřil bych nikomu, kdo by mi z těch několika tisíc lidí, tedy ze zaplněného Veletržního paláce tvrdil, že neví co jsou The Prodigy anebo že nikdy neviděl alespoň část záznamu jejich koncertu. Pro nikoho to nemohla být žádná originální premiéra, byť by si je v Česku až do sobotní noci nechal vždy utéct. The Prodigy jsou kultovní elektronická legenda a tak to také na parketu vypadalo. Tisíce rukou nad hlavou, skákání ke stropu, zpívání refrénů a obrovská tlačenice. A tím obrovská myslím vážně... však víte. V té mase lidí šlo kolikrát o vlastní půdu pod nohama, než o koncert The Prodigy, přesto svou show strhli každého v hale. Troufám si tvrdit, že podobnou show předvedli i loni v Brně a i leckdy předtím. Jejich hity nestárnou a slavní jsou hlavně díky těm, které světlo světa spatřily již v minulém století. Ale i to hraje do karet jejich kultovnímu statusu. Takže nechyběly „Out Of Space“, „Voodoo People“, „Smack My Bitch Up“, „Poison“, „Breathe“, „Firestarter“, a mnohé další slavné hity této slavné britské čtyřky. Některé z nich měly trochu jinačí, koncertní podobu, a tak to nebyl pouze suše odehraný komplet best of jejich hitů. Jo a kluci i po tolika dlouhé době a tolika koncertech mají stále tolik energie, že celé pódium jim bylo malé. Keith Flint neztratil nic ze svého půvabu androidních pohledů a prostě celá kapela hrála jako za mlada. Skvělý koncert.

... ABY SE VÁM NA NÁS DOBŘE VZPOMÍNALO

Po koncertu se svého řemesla opět ujal Carl Craig. Nevím jestli lidé byli tak unaveni anebo to byla vidina jeho několika hodinového setu, ovšem jedno je jisté – lidé masivně odcházely. To nemělo za následek nic jiného, než kolaps šatny a záchodů. Šatna na tom byla zdaleka nejhůř a i když jí obsluhovalo snad na pět lidí, tlačenici se zabránit nedalo. Na vnějšku to ještě šlo, ale uvnitř vřavy se nedalo dýchat, z každé strany na vás někdo tlačil a sunul stále víc na lidi před vámi. A když už jste se dostali na místo těsně před stojany s bundami a batohy, nebylo již cesty zpátky. Děsivý zážitek jen pro ty neotrlejší. Kdo si snad nějakou tu půl hodinku počkal a dal si v klídku za poměrně levný peníz drink na baru, možná udělal nejlépe. I když ten levný peníz, jak co. Třeba Red bull za 50 byl fér, ovšem míchaný drink Křííídla, kde je pouze polovička Red Bullu za 25,-, to byla trochu jiná cenová relace. Vycházelo z ní, že panák obyčejné vodky je za 60,-, což se mi ani nechce věřit. Tak buď to sečetli špatně, anebo ceny určoval stoprocentní abstinent.

V půl třetí bylo na parketu poměrně prázdno. Spousta lidí postávalo v hloučkách a Carl Craig si hrál takřka sám pro sebe. Ani pro mě to nebylo po energických koncertech to pravé ořechové a raději bych si místo něho dal opět Josefa Sedloně a jeho breaky. To bych zůstal mnohem déle. Takhle jsem se procpal šatnou a mizel jsem pryč. Carla si rád vychutnám v celé jeho kráse kdykoliv jindy, kdy se to bude hodit, ale ne po The Prodigy, kdy to podle mě chce trochu jinačí hudbu.

Záměrně jsem u každého projektu zdůrazňoval, že už tu několikrát byl. Koncept Electronic Beats je jistě velmi zajímavý. I pro lidi, jenž díky velké sponzorské firmě nemusí z peněženky vytáhnout takový balík peněz. Proč ale není zájem o dovezení originálních a neokoukaných jmen, to mi hlava nebere. The Prodigy beru, díky nim byl Veletržní Palác zaplněn do posledního místa, ale k nim bych si představoval nové a zajímavé umělce. Dyť Electronic Beats má být oslava této hudební kultury, která by měla, nebo alespoň mohla rozšiřovat lidem jejich obzory. Nebylo tomu tak. Přesto nemám nic moc, co bych této akci vytknul. Za ty tlačenice a fronty si může sama. Hráli na ní totiž The Prodigy.

+ světelná show
+ velmi kvalitnĂ­ zvuk
+ vyprodáno

+/- rozporuplné ceny na barech

- alkoholem opojení jedinci vrážející do všeho a do všech
- málo odpadkových košů
- vyprodáno